osvědčit

Czech

Etymology

From o- +‎ svědčit. Compare Polish oświadczyć and Ukrainian осві́дчити (osvídčyty).

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈosvjɛt͡ʃɪt]

Verb

osvědčit ?

1. to certify
2. (reflexive with se) to prove good or useful

Conjugation

Conjugation

Infinitive	osvědčit, osvědčiti	Active adjective	osvědčivší
Verbal noun	osvědčení	Passive adjective	osvědčený

Present forms	indicative		imperative
	singular	plural	singular	plural
1st person	osvědčím	osvědčíme	—	osvědčeme, osvědčme
2nd person	osvědčíš	osvědčíte	osvědči, osvědč	osvědčete, osvědčte
3rd person	osvědčí	osvědčí	—	—

The verb osvědčit does not have present tense and the present forms are used to express future only.

Participles	Past participles		Passive participles
	singular	plural	singular	plural
masculine animate	osvědčil	osvědčili	osvědčen	osvědčeni
masculine inanimate		osvědčily		osvědčeny
feminine	osvědčila		osvědčena
neuter	osvědčilo	osvědčila	osvědčeno	osvědčena

Transgressives	present	past
masculine singular	—	osvědčiv
feminine + neuter singular	—	osvědčivši
plural	—	osvědčivše

Derived terms

• osvědčení
• osvědčený

 

Further reading

• “osvědčiti”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
• “osvědčiti”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “osvědčit”, in Internetová jazyková příručka (in Czech)