osvědčit

Czech

Etymology

From o- +‎ svědčit. Compare Polish oświadczyć and Ukrainian осві́дчити (osvídčyty).

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈosvjɛt͡ʃɪt]

Verb

osvědčit ?

1. to certify
2. (reflexive with se) to prove good or useful

Conjugation

Conjugation of osvědčit

infinitive osvědčit, osvědčiti active adjective osvědčivší verbal noun osvědčení passive adjective osvědčený present forms indicative imperative singular plural singular plural 1st person osvědčím osvědčíme — osvědčeme, osvědčme 2nd person osvědčíš osvědčíte osvědči, osvědč osvědčete, osvědčte 3rd person osvědčí osvědčí — — The verb osvědčit does not have present tense and the present forms are used to express future only. participles past participles passive participles singular plural singular plural masculine animate osvědčil osvědčili osvědčen osvědčeni masculine inanimate osvědčily osvědčeny feminine osvědčila osvědčena neuter osvědčilo osvědčila osvědčeno osvědčena transgressives present past masculine singular — osvědčiv feminine + neuter singular — osvědčivši plural — osvědčivše

Derived terms

• osvědčení
• osvědčený

Further reading

• “osvědčiti”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
• “osvědčiti”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “osvědčit”, in Internetová jazyková příručka (in Czech), 2008–2025