kvílet

Czech

Alternative forms

• kvílit

Etymology

Inherited from Proto-Slavic *kviliti.

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈkviːlɛt]

Verb

kvílet impf

1. to howl, to whine

   Synonyms: skučet, naříkat, výt, kňučet

Conjugation

Conjugation

Infinitive	kvílet, kvíleti	Active adjective	kvílící, kvílející
Verbal noun	—	Passive adjective	—

Present forms	indicative		imperative
	singular	plural	singular	plural
1st person	kvílím	kvílíme	—	kvílejme
2nd person	kvílíš	kvílíte	kvílej	kvílejte
3rd person	kvílí	kvílí, kvílejí	—	—

The future tense: a combination of a future form of být + infinitive kvílet.

Participles	Past participles		Passive participles
	singular	plural	singular	plural
masculine animate	kvílel, kvílil	kvíleli, kvílili	—	—
masculine inanimate		kvílely, kvílily		—
feminine	kvílela, kvílila		—
neuter	kvílelo, kvílilo	kvílela, kvílila	—	—

Transgressives	present	past
masculine singular	kvíle, kvíleje	—
feminine + neuter singular	kvílíc, kvílejíc	—
plural	kvílíce, kvílejíce	—

Further reading

• “kvíleti”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
• “kvíleti”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “kvílet”, in Internetová jazyková příručka (in Czech)