hovořič

Old Czech

Etymology

From hovořiti +‎ -č.

Pronunciation

• IPA^(key): (13^th CE) /ˈɣoʋor̝it͡ʃ/
• IPA^(key): (15^th CE) /ˈɦovor̝it͡ʃ/

Noun

hovořič m pers

1. speaker (one who makes a speech)

Declension

Declension of hovořič (soft o-stem)

	singular	dual	plural
nominative	hovořič	hovořičě	hovořiči, hovořičové
genitive	hovořičě	hovořičú	hovořičóv
dative	hovořiču, hovořičovi	hovořičoma	hovořičóm
accusative	hovořičě	hovořičě	hovořičě
vocative	hovořiču	hovořičě	hovořiči, hovořičové
locative	hovořiču, hovořičovi	hovořičú	hovořičích
instrumental	hovořičem	hovořičoma	hovořiči

This table shows the most common forms around the 13th century.
See also Appendix:Old Czech nouns and Appendix:Old Czech pronunciation.

Further reading

• Jan Gebauer (1903–1916) “hovořič”, in Slovník staročeský (in Czech), Prague: Česká grafická společnost "unie", Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění